Nejmohutnější stavba ve středu lázeňského města je neodmyslitelně spojena se jménem Antonína Drtílka, který přišel do Luhačovic kolem roku 1910. Z Vídně se přinesl čestvý kupecký list a nikdo tehdy netušil, že o necelých dvacet let později bude patřit k nejnovějším luhačovickým podnikatelům.
Začal nejprve jako obchodní příručí v lahůdkářském obchodě pana Lísky přímo na lázeňském náměstí, ale protože měl "chochmes" podložený houževnatostí, pracovitostí, zručností a pílí, brzo se postavil na vlastní nohy a zařídil se po svém. Vedle Hložkova knihkupectví a Vincencova domu naproti lázeňské kapličky převzal Vilímkův obchod s labužnickým koloniálním a delikatesním zbožím. Bohatý a prvotřídní sortiment, jako byla čerstvá pražská šunka, kostelecké párky, Meilova káva, deserty od Sachra a jiné pochutiny, objednával a vozil přímo z Prahy nebo Vídně. Drtílek měl jednu životní zásadu, že "židle v krámě nesmí zůstat prázdná a kolem ní se musí pořád točit kšeft". Proto byl v jeho krámě neustálý "cvrkot" a s ním i vysoká prosperita. Rychlá a vzorná obsluha, krátké posezení na gáblíku, přesnídávce, svačince s decinkou vína krát 30 židlí "otočených" několikrát v hodině od rána do pozdního večera, ba i do noci (tehdy nebyly uzavírací hodiny), to bylo ekonomické tajemství, proč se k Drtílkům sbíhaly korunky ke korunce jako mravenci do napíchnutého mraveniště. Jeden Drtílkův bratr měl podobný snackový podnik v Americe, druhý ve Francii, a tak Drtílek věděl, jak to ve světě chodí a co se nosí. Proto udivoval svými nápady, novotami a výmysly. Byl to prostě "kšeft" na vysoké Úrovni, který budil Údiv a závist. Chytří se raději od mladého Drtílka učili a přiučili. Když Slovácká bÚda za vedení skalického družstva v roce 1913 spěla k Úpadku a nestačili ji zachránit ani vynikající skaličtí sklepmistři jako Jettonický a Crepl, odkoupil ji Drtílek za velmi výhodných podmínek, a tak k lahůdkářské koncesi uprostřed náměstí mu přibyl ještě další na malebné stráni Malé Kamenné. Drtílek tam podle tradice vozil víno přímo ze sklepů a nabízel je ve večerní vinárně, zatímco přes den sloužila jako restaurace.
Aby měl co nejÚspornější režii, nechal stráň u bÚdy zorat a pěstoval tam brambory. Po první světové válce udělal z bÚdy tančírnu jako ve velkých evropských městech. Do tichého jestřábského Údolí se přestěhoval nežádoucí vzruch a Drtílkova podnikavost v blízkosti lázeňského centra se stávala trnem v oku akciové společností lázní. Začalo jednání s Drtílkem o odkoupení Slovácké bÚdy a celé oblasti, kde bylo Drtílkovo brambořiště. O finančním vyrovnání Drtílek nechtěl slyšet, protože jeho podnikatelský duch měl jiné záměry. Poznal, že perspektiva a budoucnost podnikání se přesune do městské oblasti na začátek lázeňského areálu. Tam se už připravovala stavba penzionátu nemocenské pojišťovny Arca (dnešní léčebný dům Morava), architekt Machoň začal projektovat nový poštovní Úřad a v přilehlých Údolích Lužného, Solného a na Malé Kamenné začal čilý stavební ruch. Správa lázní zřídila ve vile Vlasta, kterou odkoupila v dražbě po zemřelém arch. Životském, noční podnik a kasino, kde byly herny a dokonce i ruleta. Nadto se lázně staly majitelem rozlehlého lesoparku a louky pod pramenem Aloiska. A tak nakonec došlo mezi lázněmi a Drtílkem ke kuriosnímu řešení. Odměřili pozemky kolem Slovácké bÚdy a Drtílkovi ve stejné rozloze - metr za metr - postoupila akciová společnost lázní cíp dolní louky pod Aloiskou. Drtílek si prosadil, že mu nadále zůstala koncese labužnického obchodu na lázeňském náměstí. Pak už nic nebránilo, aby byla uzavřena smlouva a porvedeno zaknihování do obecních análů. Podnikavý Drtílek doplnil svoje Úspory dolarovou injekcí od bratra z Ameriky a z Francie mu poslal druhý bratr závdavek ve francích. Zbytek se vypůjčil od Zemské životní pojišťovny - a začal. Podle návrhu architekta E. Bárty z Bratislavy postavila v letech 1926-1928 luhačovická stavební firma Karla Výška novou monumentální stavbu - Palace Hotel Drtílek. V červenci 1928 - za neuvěřitelné dva roky - byl Hotel slavnostně otevřen jako symbol nové éry budování moderních Luhačovických lázní. Byl to luxusní hotel na evropské Úrovní: měl vlastní elektrárnu a strojovnu, garáže, truhlářskou a opravářskou dílnu, taxislužbu, vlastního kadeřníka a pedikéra, opraváře obuvi a krejčího, recepční, portýry a nosiče kufrů. Architekt Fr. Vaněk navrhl vkusné a Účelné vybavení interiéru pro 300 návštěvníků a v restauračním provozu se mohlo podávat až 1 000 jídel denně. Protože Drtílek věděl, nač mu síly stačí, získal pro vedení provozu hotelu zkušeného manažera z Representačního domu v Praze Henriho Vulterina a vrchního číšníka z lázeňského domu Jana Přibyla. V suterénu byl zřízen Dancing bar, kde vystupovaly hvězdy revuálního nebe z Holywoodu, Berlína a populární pražští umělci jako stepař Joe Jarský, konferenciéři Tino Muff a DoÄŹa Pražský. V kavárně byl Bridge klub a kulečníkové stoly. Ostravký taneční mistr Ervín Šumavský si otevřel v Palaci taneční školu a večer působil jako moderátor při tanečních večírcích, karnevalech a reunionech. Brněnský automobilový závodník Soffer pořádal v Palaci týdenní kurzy motorismu a školu řidičů. Nápadů měl Drtílek přehršel. Toužil po exkluzivní kabaretní scéně, kinosálu a už tehdy uvažoval o zimním, tedy celoročním provozu. Jenomže koncem 20tých let nastalo v Luhačovicích grandiózní období stavební exploze. Lázně už dříve vybudovaly světoznámé inhalatorium, architekt Králík postavil vedle Domu B. Smetany budovu ředitelství lázní a uvažovalo se o stavbě Společenského centra. Architekt Hölzel dostavil Arco, architekt Hejný postavil penzionát Miramonti (dnešní II. dětská léčebna), architekt Kopřiva Guthovu mléčnou restauraci (dnes na jejím místě stojí nová pobočka ČS), renovací prošel Zichův Litovel, Drchalův hotel a u Karla IV., Trnkův hotel Přerov, Janíkova restaurace a Otiskův hotel Praha. Pod okny Palace Hotelu vyrůstaly penzionáty Bílé čtvrti podle návrhu architekta Boh. Fuchse. V I. a II. lázeňské restauraci působili takoví mistři pohostinského řemesla jako Havelka, Treybal a Hütter. Začala neÚprosná konkurence ve všech směrech. Společenský a kulturní život nabýval lesku a košatosti. V divadle hrávala po celou sezónu olomoucká Drašakova divadelní společnost a herci Otomar Korbelář, Jarmila Kurandová, František Vnouček, Fr. Salzer, pohostinská vystoupení tu měl Hugo Haas a Andula Sedláčková, lázeňský kinematofor hrál naplno a výstavy obrazů Frolky, Uprky, Hlavici a Zápeci se konaly v každém hotelu a větším penzionátu. Udržet Palace na patřičné výši a Úrovni stálo nadměrné Úsilí. Režie provozu byla neÚnosně nákladná a konkurence nelítostná. Nadto byl Drtílek zavalen Účty a pohledávkami od stavebních a řemeslnických a ostatních dodavatelů. Živnostenská banka odmítala další finanční krytí, Úvěry a půjčky. Vzrůstající zadluženost a soudní příkazy vedly nakonec k bankrotu. 1.6. 1930 ještě před sezónou ukončil Drtílek tragickou smrtí svůj život, když mu bylo něco málo přes 40 let. Přes veškeré Úsilí se nepodařilo Drtílkově rodině vybřednout z dluhů, i když se rok od roku ukazovaly určité známky prosperity, a tak 12. dubna 1933 se konala dražba Drtílkova Hotelu. Nejdříve jej získala bratislavská akciová společnost Industria, která jej později prodala Moravské bance v Brně. Po pěti letech provozu ztratil Palace hotel 50 % na své původní ceně, takže po dražbě byla odhadní cena stanovena ve výši 4 612 000 Kčs!
V témže roce pronajala banka hotel odborníku vysokých kvalit a spolunájemci Zemského domu v Brně K. Brichtovi, který tam angažoval orchestr R. A. Dvorského a jeho melody boys a v Dancing baru hrával další vynikající orchestr "Bobek Bryen". Od roku 1935 až do války vedl Palace hotel nájemce z hotelu Imperial v Ostravě Adolf Sehnal za plného pochopení a k potěše Moravské banky, která si tak přišla na utěšený pronájem. Palace hotel získal nejen vynikající zvuk a ohlas, ale především trvalou klientelu a příznivce. Mezi nejvýznačnějšími návštěvníky byli lidé zvučných jmen jako dcera prezidenta dr. Alice Masaryková, největší boxer Franta Nekolný, nejznámější hokejista Pepa Maleček, malíř Alfons Mucha, herci Nataša Golová, Oldřich Nový, Jan Werich, Rudolf Deyl, Eduard Kohout, Jarmila Kšírová, Jára Pospíšil, Siola Zelenka, Ferenc Futurista, Míla Pačová, předseda sněmovny J. Malypetr, profesor bratislavské kliniky Čárský a prof. Chlumský, továrník a vynálezce Fr. Křižík a celá řada známých osobností.
V období druhé světové války byl Palace využíván různými fašistickými ogranizacemi pro rekreaci zasloužilých německých matek, později se tu odbývala poťouchlá rekreace českých dělníků pracujících pro zbrojní průmysl. Těsně po válce byl v Palaci vojenský lazaret a doléčovací Ústav ruských vojáků. Pak sloužil Palace svému původnímu hotelovému Účelu a po několik sezón tam hrával Gustav Brom se svým orchestrem. Po Únoru 1948 byl v rámci znárodnění a zestátnění Palace hotel převeden do svazku lázní a po náročných adaptacích a rekonstrukcích nočního baru na balneoterapeutické oddělení byl v roce 1951 v Palace sanatoriu jako v prvním luhačovickém komplexním léčebném Ústavu zaveden celoroční provoz. Před několika lety prošel celý Palace kompletní rekonstrukcí a znovu se z něj stal hotel na špičkové Úrovni.
