Co mají luhačovické prameny společné s rodem Serenyiů...
V dalším textu poznáme, že toto tvrzení není Úplně přesné. Současná Amandka se jmenovala pramen Slaný nebo též Bublavý, Vincentka pramen Hlavní, Janovku prý zdejší lidé nazývali pramenem Novým, Aloisku pramenem Lesním nebo Pramen v hoře a Ottovce říkali prostě Slanica. Pokusme se vysledovat v dějinách Serenyiů, podle kterých osobností byly prameny pojmenovány a jak tito jejich příslušníci ovlivnili rozvoj a osudy luhačovických lázní. Pro splnění tohoto Úkolu je třeba promluvit o serenyiovském rodu šířeji.
Všeobecně se tvrdí, že Serenyiové jsou uherským šlechtickým rodem, který přišel na Moravu koncem 16.století, a pak v dalších staletích sehrál významnou Úlohu v moravské a české historii, v dějinách Rakousko-Uherska. Někteří autoři však uvádějí, že jde původně o polskou šlechtu. Jeden její příslušník, Ladislov Serenus, tak se původně jmenovali, se začátkem 12.století ocitl ve službách uherského krále Kolomana a jeho potomci v dalších 500 letech splynuli s uherským prostředím a pomaÄŹarštili se.
Proto i jejich někdejší jméno - Serenus (lat. jasný) - nabylo maÄŹarské podoby a dodnes dělá potíže při výslovnosti. V maÄŹarštině, jak známo, se čte souhláska -s- jako -š- a slabiky -ny- jako -ň-. Protože za slabikou -ny- následuje ještě samohláska měkké -i-, je třeba číst maÄŹarské slovo Serenyi jako Šereni a ne jinak. Již Úvodem je však třeba zdůraznit, že Serenyivoé nepatřili mezi ty uherské šlechtice, kteří byli vypuzeni Turky a prchli na Moravu. Přišli z vlastního rozhodnutí a patřili spíše k typu nadnárodní šlechty, snad vzhledem ke svému dávnému polskému původu.
Na jejich statcích se mluvilo dlouho česky, slovensky a maÄŹarsky a germanizace k nim pronikla teprve počátkem 18.stol. To platí zejména o luhačovické větvi rodu, která bude především předmětem našeho zájmu. Prvním Serenyiem, který se usadil na Moravě, byl Ferenc Serenyi. Jeho manželka Dorota z Vrbova ho vzala v roce 1593 na polovinu svého statku Vlachovice (dnešní obec nedaleko Valašských Klobouk, příp. Slavičína). Tato počáteční získaná pozemková držba, jíž jakoby obdržel "domovské právo", byla totiž nutným předpokladem, aby mohl získat další moravské statky. To učinil v roce 1614, kdy koupil František Serenyi (neboť velmi brzy se přestal podepisovat jako Ferenc) za 80 tisíc moravských zlatých rozsáhlý statek Nový Světlov v Bojkovicích.
Tím položil základ velice rozměrného serenyiovského majetku. Ten pak rozšířili jeho synové, kteří zakoupili v roce 1629 za 12 tisíc zlatých luhačovické panství a v roce 1662 panství v městečku Lomnice u Tišnova. Vedle těchto majetků vlastnili Serenyiové i desítky dalších třeba i drobnějších statků na Moravě, v Čechách, v Uhrách a dokonce i v Rakousku a Bavorsku. Získali je koupěmi a výhodnými sňatky s bohatými manželkami ze slavných uherských rodů a také z vysoké německé a cizozemské šlechty. Kromě zisku mnohých nemovitostí však Serenyiové v toku let četná vlastnictví také ztráceli. Důvodem byly prodeje majetku, zejména, když se rod zadlužil, třeba mohutnou výstavbou (stavba zámku v Luhačovicích, přestavba hradu v Lomnici na sídelní zámek aj.).
Docházelo však i ke drobení majetku, a to proto, že každý významnější člen rodu měl 5-10 dětí, z toho většinu dcer. U synů bylo dědictví majetku nutností, u dcer bylo určité věno předpokladem výhodného sňatku. Tyto všeobecné Údaje jsou uvedeny proto, aby bylo dáno najevo, že není v možnostech tohoto článku, a není to ani jeho smyslem, aby podal historii všech větví později tak rozvětveného serenyiovského rodu. Zpočátku budeme sledovat jen dvě větve - luhačovicko-uherskou a lomnicko-moravskou, později jen větev jedinou - společnou. Rok narození "moravského praotce rodu Serenyiů" Františka neznáme.
Nevíme proto ani, jak byl stár, když se přiženil na Moravu a kolika let se dožil, když po necelých třiceti letech života v novém prostředí v roce 1621 zemřel. Víme, že měl dva syny, kteří po svém otci zdědili panství novosvětlovské a statek Vlachovice. Ten prodali a místo něj v březnu 1629 koupili luhačovické panství (Luhačovice s tvrzí, Ludkovice a Kaňovice). Ale už téhož roku se dohodli, že si majetek rozdělí. Pavel převzal luhačovické panství, Gabriel novosvětlovské, z něhož o čtyři léta později (v roce 1663) vyčlenil ve prospěch bratra Pavla souvislé Území devíti obcí (Provodov, Pradlisko, Ĺetechov, Podhradí, Pozlovice, Petrůvka, Kladná-Žilina a Přečkovice).
Ale i tak mu zbyla větší část dříve společného vlastnictví. Mladší Gabriel dosáhl slušného postavení v moravském veřejném životě, nadále zvětšoval svůj majetek a stal se zakladatelem lomnicko-moravské větve Serenyiů (Hned v následujícím pokolení se z ní oddělila větev novosvětlovská). Starší Pavel, voják s dobrodružnou povahou založil větev luhačovicko-uherskou. Měl mnohem volnější vztah k Moravě. Sňatkem s dcerou vysokého uherského Úředníka získal statek Záblatí u Trenčína. Kolem roku 1650 zde zřídil pěkný zámek, který se stal velmi oblíbeným sídelním místem této větve rodu. Byl rozsáhlejší a lépe vybavený než stará, nepříliš prostorná a sešlá luhačovická tvrz s třemi pokoji a jídelnou. Po neÚspěšné vojenské kariéře Pavel Serenyi počátkem roku 1667 zemřel. Jeho majetek zdědil syn Ondřej, krátce na to povýšený na hraběte.
Zdržoval se také převážně na svém sídle v Záblatí, ale živě se zajímal i o luhačovické panství, zejména o jeho lázeňskou část. Nechal upravit dva první prameny (Amandku a Vincentku) a on zřejmě požádal brněnského lékaře Hertoda, aby je prozkoumal a zhodnotil. Když ustupující poražená turecká vojska po bitvě u Vídně (1683) zaplavila Území kolem Záblatí, uchýlila se šlechtická rodina přechodně do Luhačovic. Hrabě Ondřej však zemřel v Záblatí, v roce 1688. V jeho červené truhle se na luhačovické tvrzi nalezly "chemické spisy". Možná že měly vztah k luhačovickým minerálním vodám. Ondřejův syn Wolfgang měl v době Úmrtí svého otce necelá tři léta a tak správu luhačovického panství, které mu otec odkázal, za něj do roku 1702 vykonávali poručníci. Mládí prožil v Záblatí u své matky, která toto sídelní místo obdržela testamentem k doživotnímu užívání. V sedmnácti letech byl uznán plnoletým a ujal se řízení svého majetku.
Studoval v Trenčíně a pak Trnavě, oženil se s uherskou hraběnkou, dosáhl významného postavení v uherských šlechtických kruzích, vykonával vysoké Úřední funkce v Uhrách a tak i jeho orientace byla uherská. Na luhačovickém panství se objevoval jen několikrát do roka, ale nezanedbával je. V jeho době byl postaven nový pivovar, vzrostl počet panských dvorů ze tří na šest, zvýšila se produkce potravin. Mezi oběma panstvími se za dobu více než sta let, kdy větev luhačovicko-uherská vlastnila jak panství v Záblatí, tak panství v Luhačovicích, vytvořily nesčíslné vazby a vztahy. Trvale spolu byli spojeni vrchnostenští Úředníci, ale i prostý lid. Stýkali se při přepravě dobytka, potravy (převážně směrem z Luhačovic do Záblatí), při výměně řemeslníků i při jiných příležitostech. Je třeba, abychom si uvědomili, že tehdejší sídelní místo rodu - Záblatí - leželo sice v Uhrách, ale jazykově ve slovenském prostředí, takže si poddaní dobře rozuměli.
A tu došlo k zajímavému paradoxu. Hrabě Wolfgang podědil po matčině smrti panství v Záblatí a tak majetkem, rodinnými vztahy svou Úřednickou kariérou tíhl k Uhrám. A přece kolem čtyřicítky začala v jeho mysli klíčit myšlenka postavit právě v Luhačovicích reprezentativní, prostorný a pohodlný zámek pro početné příslušníky rodu i pro potřebné služebnictvo. První známkou tohoto Úsilí byl rok 1727, kdy došlo k zahájení výstavby obytné budovy pro hraběte na Malenisku. A pak už přišla léta 1730-1738, během nichž byl postaven zámek. Stavbu prováděl uherskohradišťský zednický mistr Václav Dreysielt, tvůrce plánů neznáme. Nejspíše v roce 1741 sem přinesli Serenyiové své rodové sídlo ze Záblatí.
Tím se rozvolnily pevné vazby mezi Luhačovicemi a Záblatím, zejména poté, kdy hrabě Wolfgang zemřel. Stalo se to již po dvou letech, koncem roku 1743. Bylo mu 58 let a nově postaveného zámku si mnoho neužil. Zanechal jediného potomka, dceru Alžbětu, která se narodila až ve třináctém roce jeho manželství, když mu bylo 42 let. Možná, že právě tato událst ho vedla ke stavbě nového zámeckého sídla v Luhačovicích. Alžběta podědila veškerý majetek svého otce - panství v Luhačovicích i Záblatí a ještě další statky v Uhrách. Tím vznikla kritická situace pro rodové vlastnictví. Alžběta měla už 16 roků a jejím sňatkem by majetek přešel mimo rod.