Sehrad

Jen náznak obvodu stavby a starých obranných valů zbyl po středověkém hradu << Engelsberk>> , který už na konci třináctého století stál u Horní Lhoty na Zlínsku. Nechal ho tady postavit Olomoucký biskup Bruno ze Šaumburka, který tak chtěl chránit Slavičínskou provincii proti vpádům z Uher. Název << Engelsberk>> je možné přeložit jako Andělský hrad, nebo Andělská hora. Na začátku čtrnáctého století byl hrad pravděpodobně dobyt uherskými nájezdníky. Po polovině čtrnáctého století se však na Engelsberk přistěhovali biskupští manové Ješek a Stašek. Tehdy se poprvé objevuje český název hradu Sehradice. "Oba názvy hradu, původní i pozdější, upadly v zapomnění a už od osmnáctého století se začíná používat název Sehrad nebo Vala. Stěží vysvětlitelný je další lidový název Tetov. Významný rod Tetourů z Tetova držel hrad v době, kdy byl již opuštěný," uvádí Radim Vrla v knize Horní Lhota.

Dnes je hrad nejčastěji znám jako Sehrad. Archeologický výzkum Jiřího Kohoutka v roce 1983 ukázal, že hrad se skládal z dřevěného předhradí a kamenného jádra. Nechyběl ani systém obranných valů a příkopů. Tento archeologický průzkum mimo jiné prokázal, že hrad byl ve čtrnáctém století poškozen a znovu obnovován. V dalším století ho majitelé nechali rozšířit a Engelsberk spolu s nedalekým Starým Světlovem představoval významnou pevnost. "Do hradního komplexu snad už tenkrát patřilo dodnes dochované jezírko," dodává Radim Vrla. Na začátku 16. století už byl Engelsberk opuštěný. Snad ho i poškodili vojáci při česko-uherských válkách. Každopádně byl ale přičleněn k velkému světlovskému panství s novým centrem nad Bojkovicemi, hradem Nový Světlov. Radim Vrla ve své knize upozorňuje na zajímavý doklad z osmnáctého století, který je součástí fondu Lenního dvora Kroměříž. Vypovídá totiž o pohledu našich předků na mohutné zříceniny hradu před dvěma staletími. Aktový fond Lenního dvora Kroměříž obsahuje "...určení polohy zaniklého hradu Sehradu, výpovědi starých pamětníků o hradě, že tam obyvatelé skrze duchy a strašidla nemohli bývati." Pověsti o hradních strašidlech se v roce 1892 objevují i v knize Eduarda Pecka.

"Běhají tam ohniví psi a střehou pokladů v zasypaných sklepích. Jezero u hradu nemá prý dna a zasypaná studně blíže jezera byla tak hluboká, že kačena, jíž do ní spustili, vyplavala až u Hradiště z Moravy. Starý uhlíř viděl na své oči vodníka, jak bral divoké svini mladé a házel je do jezera. Podobných pověstí koluje mezi lidmi více," píše Eduard Peck. Obecní kronika Horní Lhoty zaznamenává podle Radima Vrly další pověst o Boženě, která na Velký pátek viděla v hradních sklepích plné bečky zlata. "Ani hradní strašidla však neuchránila opuštěný hrad před jeho rozebráním na stavební materiál. Dnes je hradní areál dochován ve formě výrazných terénních Útvarů, ze kterých jen místy vystupuje kamenné zdivo," připomíná Radim Vrla. Tajemství Sehradu se na začátku šedesátých let snažili odhalit amatérští kopáči, kteří na hradě odkryli asi pětimetrovou část vnější hradby zasypanou zřícenými zdmi. Dál kopali do hloubky tří metrů a našli množství keramiky z třináctého až patnáctého století a několik kovových předmětů. Amatérské výkopy však byly brzy zastaveny, takže hrad nebyl vážněji porušen. Většina nálezů je dnes podle Radima Vrly nezvěstných. Při zmiňovaném oficiálním archeologickém výzkumu, který v roce 1983 vedl Jiří Kohoutek, byly nalezeny další zlomky keramiky, soubor železných předmětů, mezi nimiž převažovaly hroty šípů do kuše.

Nejčastěji zmiňovaný byl nález středověkého visacího zámku a už dříve objeveného meče s rytými znaky Božího hrobu a kříže. POD HRADEM SE SEŠLI UMĚLCI Poměrně rušno bylo v okolí hradu taky na začátku dvacátého století. To sem ale nezavítali ani turisti, ani archeologové. V dřevařské boudě s vysokou jehlancovou střechou, která stála na výletišti u Jezírka, se sešly významné osobnosti českého a slovenského umění. Tuto událost popsal profesor František Lysý. V létě 1918 se k Jezírku vydali luhačovičtí lázeňští hosté doktor Pavol Blaho, zpěvák Karel Hašler, ředitel lázní Luhačovice Holuby a další. V boudě u jezera sepsali tito lidé společnou vlasteneckou přísahu. Její text zaznamenali na jednom prkně na čelní stěně boudy a všichni tuto slavnost podepsali. "Bylo to ještě téměř čtyři měsíce před převratem. I když v rakousko-uherské monarchii již mnohé skřípalo nebo vypovídalo službu, Úřady takové akce ještě stíhaly a perzekuovaly. I tento případ by byl hodnocen jako velezrada," poznamenává František Lysý. Památný nápis v boudě u jezera pod zříceninou hradu Sehrad se však dlouho neuchoval. Už ve dvacátých letech snaživý místní hajný vylíčil celou srubovou stavbu na bílo.