Naše město bylo osvobozeno dne 2. května 1945 v ranních hodinách rumunskými jednotkami, které bojovaly po boku sovětských vojáků. Poslední dubnové dny byly plné napětí, Úzkosti a očekávání. Jaký byl ten slavný den? Jaké jsou vzpomínky na tyto chvíle? Navštívil jsem několik našich spoluobčanů a položil jim stejnou otázku: "Vzpomínáte jaké to bylo? Jaké bylo vaše první setkání s osvobozujícími jednotkami?"
František Novák
"Dobře si vzpomínám na ten den. 1. května večer asi v 6 hodin Němci ještě vystřelili z děla od Vlasty směrem k frontě. Jen asi dvakrát a ihned
odjeli. Několik oken se vysypalo v nejbližším okolí. Stále častěji bylo slyšet střelbu od Kladné-Žilína. Nad, starou školou měli Němci několik ku-
lometných hnízd a ostřelovali Ovčírnu, nejednou však střelili i do ulic města. Za svítání jsem viděl rumunské vojáky postupovat po louce Na
brankách. Stříleli do vzduchu. Byli unavení a zablácení. Němci odběhli u Vlasty a U sedmi lip osobní auta a u lázeňských garáží 3 dodávky."
Jiři Havlásek
"Ve 3 hodiny ráno jsme se dověděli od pana Vašků, který tehdy zastupoval přednostu železniční stanice, že služebním telefonem z Biskupic
dostali zprávu o postupujících jednotkách sovětských a rumunských směrem na Luhačovice a Ludkovice. Střelba houstla a za šera jsem již vi-
děl sjíždět rumunské vojáky se stráně mezi starou školou a holičstvím směrem k nádraží. V prostoru nynější křižovatky před nádražím se shro-
mažÄŹovali. První tři jsem měl možnost osobně přivítat a poděkovat jim za osvobození. Když jich bylo asi 150, rozdělili se do družstev a prošli vše-
chny ulice města. Ti "moji" tři šli se mnou do naší ulice. Vzpomínám si, jak vyběhla z domu paní Baštářová, která nabízela vojákům slivovici. Poděku-
vali, ale napřed jsem se musel napít já. Stále se jen ptali, kde jsou Němci? Jeden z nich nesl lehký kulomet, druhý mu dělal pomocníka a třetí nesl samopal.
Odpoledne pak jely vozy a vozy. Na nich bylo vše možné, proviant, zbraně, munice, vše potřebné pro bojující jednotky. Přece jen bych rád vzpomněl ještě na dny před osvobozením. Scházeli jsme se tajně Ve žlébkách v chatě Mirka Černockého. Byli jsme tři, Mirek Černocký, Luboš Jahoda a já. Shromaždovali jsme zbraně,
především lovecké. V lednu např. nám donesla dvě kulovnice manželka pana Nuzíka. Nuzík byl tehdy vězněn v DrážÄŹanech. Jeho paní šla pro dřevu do dřevárky. Když chytila za prkno a vzala je do ruky, zjistila, že drží pažbu kulovnice. To víte, legrace to nebyla, za přechovávání zbraní byl tehdy trest smrti. Několik týdnů před koncem války jsme měli v chatě ještě dva kamarády. Byli to dva Slováci Čataj a Mihočka. Jednoho dne jsme uviděli, jak k naší chatě jdou dva němečtí vojáci s puškama na ramenou. Patřičně jsme se přichystali a čekali. Byli to však dva kluci, Rakušané, jednomu bylo 17 a druhému 18 let. S pláčem nás prosili o civilní
šaty a dali nám svoje pušky. Několik dnů před osvobozením od nás odešli se snahou dostat se domů do
Rakouska. Daleko však asi nedošli, protože 2. května odpoledne jsem je viděl v našich civilních šatech na schodišti Alexandrie, kde byli vedeni pod rumunskou eskortou k výslechu."
Jaroslav Zicha
"29. dubna jsem se ženil. Byla to určitě poslední svatba protektorátu. Večer byl přísný zákaz vycházení, a tak naši svatebčané ani nemohli jít do svých domovů. Tři dny před osvobozením sbalil pan hrabě Serenyi kufry a utekl. My, kluci z dědiny, jsme se scházeli pak každý den ve sklepích zámku. 1. května večer Němci utíkali kolem zámku. Měli toho plné zuby. Dobře si však vzpomínám na jednoho německého důstojníka, jak na znavené vojáky řval a nadával a sám pěkně seděl na koni. První osvoboditele jsem viděl za svítání. Měli naspěch a stále se ptali na směr Březůvky a Zlín. Jak byla vytvořena ve městě milice, stal jsem se jejím členem."
Lubomír Jahoda
"Připojuji se ke vzpomínkám pana Havláska. Bylo to tak. Žlébky. To byl náš hlavní stan. Já tam byl snad každý den. Velice pozorně jsme sledovali pohyb německých vojsk na frontu. Na Horním dvoře bylo krásně vidět směrem na Lopeník, kde se tvrdě bojovalo.První rumunské vojáky jsem viděl ještě za tmy, ale to bylo polopásové průzkumné vozidlo, teprve později za svítání jsem je viděl postupovat od Branek, Lužným a Solným. Šli v družstvech a za postupu stále stříleli do
vzduchu. Hned ráno jsme prošli s československým praporem asi 50 až 60 občanů městem. - Zastavili jsme se před městským Úřadem a došli na náměstí do pro-
storu nynějšího památníku našich osvoboditelů. Zde velice krátce promluvil učitel Figala. Teprve později prošel městem hlavní průvod. Ihned byla vytvořena milice z dobrovolníků. Bylo nás asi 30. Jejím velitelem se stal Míla Vojta. Naší povinností bylo udržet ve městě klid a pořádek."
Jan Blažek
"Já si se svou rodinou "užil" válku jako snad málokdo v Luhečovicích. V Údolí za Brankami, směrem do "Ondrášového" jsme si vybudovali kryt. Veliký a prostorný. Uvážíte-li, že nás v něm bylo 8 a všichni měli svoji dřevěnou palandu. Kryt byl velice dobře zamaskovaný. Na vrchním poklopu byl veliký pařez. 1. května asi v 10 hodin dopoledne se stále více a více ozývala střelba. Rozhodli jsme se odejít do krytu. Nedaleko v lesíku měli Němci kulometné hnízdo. Pitnou vodu jsme si do
krytu nevzali v domnění, že bude ješte času dost a se dvěma malými dětmi jsme zalezli do krytu. Sotva jsme však zavřeli za sebou poklop, začalo se přes nás střílet, takže na tu vodu nebylo již ani pomyšlení. Palba stále houstla a najednou slyšíme, jak na náš kryt něco buchlo a uslyšeli jsmerumunské hlasy. Za malou chvíli se
náš kryt začal prudce otřásat kulometnou palbou. Rumunští vojáci si udělali na našem krytě kulometné stanoviště. Pravidelně po 15 minutách spustili palbu. My měli hlínu snad všude ze krkem, na hlavách a hlavně ukrutně nás soužila žízeň. Ven jsme jít pochopitelně nemohli, mohli si nás třeba splést s nepřítelem. Palba později přestala a přesunula se dál, ale my stále nemohli vylézt. Teprve K. Juřík z Branek nám přišel říci, že fronta přešla a my nesmírně šťastni vylezli ven, že to máme za sebou. U rybníčka za Kohoutkovým měli rumunští vojáci krátkou dobu minometné stanoviště a stříleli směrem na Oboru. Později jsem jako člen milice pomáhal odstraňovat miny v prostoruu přehrady.
Oldřich Novák
"Asi v 6 hodin odpoledne 1. května postavili Němci pod Vlastou protiletadlové dělo. Vystřelili jen dvakráta ujeli. Trousili se pak ještě dlouho.Poslední dva opozdilce jsem viděl ještě k ránu. První rumunské vojáky jsem měl možnost přivítat mezi 6. až 7. hodinou. Ptali se po Němcích, hledali směr na Provodov a Podhradí. Byli unavení, nevyspalí, zablácení. Při postupu stříleli do vzduchu. Když jsem časně ráno vyvěšoval na Vlastě naši vlajku, měl jsem tak nádherný
pocit, že na něj do konce života nezapomenu!"
Bohuslav Bartončík
"To byl opravdu slavný den! Napětí se stupňovalo s přibližující se frontou. Chodili jsme se dívat na frontu nad Ovčírnou. Tam byla veliká rozhledna a my jasně viděli ohně výstřelů někde pod Lopeníkem, kde se fronta zadržela. V noci asi ve 22 hodin Němci z města odešli a za svítání jsme již netrpělivě očekávali první rumunské vojáky. Někteří občané odešli až za vesnici, aby oznámili rumunským vojákům, že ve městě již Němci nejsou. V našem domě se ubytovalo velitelství dělostřelecké jednotky. Velícím důstojníkem byl kapitán. Uměl velice dobře francouzsky, já jsem ze školy také něco francouzsky uměl, a tak jsme si mohli popovídat."
Alois Kovařík
"Když Němci opustili město, šli jsme s Pešou a L. Jahodou vyhodit zátarasy u kostela směrem na Uh.Brod a směrem na Kladnou-Žilín. Dalo nám to práci, ale přece se nám to podařilo. Chtěli jsme umožnit rychlejší postup rumunským jednotkám. Ještě po 12. hodině v noci jsme chtěli totéž udělat s ostatními zátarasy. Dva
byly ještě na dnešním Lázeňském náměstí, v ulicích dnes již zbouraných objektů u garáží a u lomu.Když jsme šli přes náměstí u pošty, narazili jsme na německou jednotku, nějací opozdilci přišli od Solného a začali po nás střílet, takže jsme se již dále nedostali. Tato skupina Němců vyhodila pak do povětří most přes přepad na přehradě. První osvoboditele jsem viděl 2. května asi v 5 hodin ráno."
Bohumil Zicha
"Den před osvobozením jsme šli s manželkou k rodičům pod Hradištko. Když jsem se pak vracel ještě pro nějaké věci s trakařem, uviděli mne Němci a začali po mně střílet. Ráno pak před svítáním jsem uviděl prvního rumunského vojáka u nás na dvoře asi v 5 hodin. Ještě si pamatuji na jeden okamžik, který byl v tak ra-
dostné chvíli velice smutný. Antonín Černocký vezl na voze 5 padlých rumunských vojáků do márnice. Pět lidských životů skončilo svoji pouť u nás v našem městě, abychom my mohli žít."
Stanislav Nuzík
"13. Února 1945 bylo bombardování DrážÄŹan. V jedné věznici jsem byl i já. To byl strašný den. S odstupem času se říká, že to snad byla druhá Hirošima, protože v ten den zahynulo asi 60 tisíc lidí. Měli jsme štěstí. Podařilo se nám opustit hořící město. Spolu ještě se dvěma Luhačovjany: Ant. Zdražilem a Součkem jsme se
protloukali domů. Vrátil jsem se domů. Jak krásně to slovo zní a v té době tisíckrát víc. Musel jsem se skrývat různě a všelijak. Hodně nocí jsem prospal pod Hruškou na Hůrovce a díval se směrem k frontě. Prvního rumunského vojáka jsem vítal za svítání. Vařili jsme horkou kávu, alkohol nechtěli. Brzy ráno prošel městem první průvod a o něco později slavnostní průvod od lesního Úřadu až k poště. Stal jsem se členem nového revolučního národního výboru a všechny své síly jsem dal do služeb lidu."
František Semela
"Snad každý občan netrpělivě čekal na tento den, a přece každý trochu jinak. Já jsem netrpělivě čekal nejen osvoboditele, ale i představitele nové společnosti, socialistického státu.
Den před osvobozením u řeky u Pospíšilů a u cementárny postavili Němci děla, ale vůbec nestříleli a brzy odjeli. Posledního Němce jsem viděl za naším humnem, měl tam vydlabanou díru. Když jsme se šli schovat do sklepa, již tam nebyl. Ráno jsem pak viděl první rumunské vojáky, nevyspalé, unavené. Nabízel jsem slivovici, ale napřed jsem se musel napít já. V našem domě spal rumunský poručík. Uměl německy, já také, oba trochu rusky, a tak jsme si vyprávěli dlouho do noci. Městem ten den prošly dva průvody. V čele toho druhého, hlavního, šli též rumunští důstojníci. Před poštou pak ke shromážděným občanům hovořil B. Jahoda, J. Krystýnek, farář Ryšaný a já. V hotelu Alexandia byl ubytován hlavní velitel rumunských jednotek ve městě, tehdy plukovník Liviu Constantinescu. Bylo třeba vytvořit nové vedení města, revoluční národní výbor. V budově městského Úřadu se sešli zástupci bývalých politických stran v paritním zastoupení. Novým předsedou byl zvolen Bedřich Jahoda a členem jsem se stal také já. - Skončila fašistická okupace.