Lázeňské divadlo

Na začátku našeho století vznikla v Luhačovicích Akciová společnost lázní luhačovských. Postupem času mohly Luhačovice nabídnout návštěvníkům kvalitní lázeňskou péči s minerálními prameny, stravováním a ubytováním, ale chyběly pořádné podmínky pro kulturní a společenské vyžití. S tím se nemohl smířit MUDr. Zikmund Janke, kterému může divadlo především vděčit za svůj vznik. Především nebyl spokojen s tím ,že publikem hojně navštěvované akce se pořádali v lázeňské čítárně pro 50 lidí, která byla přestavěná z bývalého panského kravína. Nejvíce musel bojovat proti názoru, že se divadlo v Luhačovicích neuživí. Nakonec však svůj boj vyhrál a roku 1906 byla vypsána správní radou architektonická soutěž na stavbu divadla a za symbolickou částku byla prodána ředitelem dr. Veselým parcela, na níž bylo divadlo posléze postaveno. MUDr. Jankemu se podařilo do Divadelního družstva sehnat 26 000 rakouských korun.

I když bylo zjevné, že tato částka nemůže stačit, Janke se do stavby odvážně pustil. K Účasti v architektonické soutěži byli vyzváni tři architekti - Dušan Jurkovič, jehož pohádkové stavby zdobí celé Luhačovice, pražský architekt František Roith, který však v Luhačovicích zvítězil až s projektem Společenského domu v roce 1933, a vídeňský Čech František Skopalík. Jurkovič navrhoval dřevěnou divadelní arénu v rázu jeho typických staveb, návrh architekta Roitha byl zase kocipován jako monumentální hmotová skladba, jež byla v detailech změkčená secesním dekorem. Vyhrál nakonec protekční Skopalíkův návrh, který byl jako kamenné divadlo orientován v duchu neoklasicismu, ale i ten doznal při stavbě z finančních důvodů značných změn. Stavbu zahájil v roce 1907 uherskohradišťský stavitel Josef Schaniak, který ji však prováděl co nejlevněji. V budově například chybělo hygienické zařízení nebo střecha byla pokryta pouze lepenkou, což mělo za následek nemalé zatékaní do budovy. Do divadla se však musely nakoupit kulisy a jiné nutné vybavení scény. Nasbíraná suma 26 000 se rozrostla na 43 000 korun a divadelní společnost se tak zadlužila 17 000 korunami. I přes to bylo divadlo dokončeno a koncem června 1908 bylo slavnostně otevřeno. Kapacita divadla byla stanovena na 250 sedadel. Exteriér nebyl nijak zdobný, ale za to interiér se mohl pyšnit všemi náležitostmi velkých divadel.

Nechyběli tu dvě lóže potažené červeným sametem, girlandové drapérie, několik čalouněných křesel, orchestřiště pro 22 hudebníků. Levnost stavby zapříčinila velké provozní komplikace, které na sebe dlouho nedaly čekat. Nekvalitní střechou zatékalo, neodvodněné okolí způsobilo pomáčení zdí, omítka na stěnách a stropech začala opadávat, okna i dveře vyžadovaly nátěry, kulisy se musely uschovat v suchém skladu. Růst dluhu se zvyšoval. Za nepřítomnosti dr. Jankeho v Luhačovicích jej zastupoval dr. Glücksmann, který se neustále utápěl ve finančních potížích. Nejmenší tržby mělo divadlo za první světové války, což bylo ostatně pochopitelné. Dr. Veselý slíbil, že převezme divadlo do vlastnictví Akciové společnosti a vyrovná se s podílníky a tím vyřeší svízelnou situaci. Jenže byl v roce 1909 z vedení lázní vyštván a jeho nástupce J.Vorlíček se k závazku neznal. Jednání se vlekla devět let, během nichž se přátelé divadla potýkali s neustálými finančními potížemi. K dohodě došlo 30.června 1917 a Akciová společnost převzala divadlo i s většinou závazků. Prvních oprav se divadlo dočkalo v roce 1910, kdy se rekonstruovaly toalety, v roce 1921 byly zřízeny komíny, na něž navázalo v roce 1925 vybudování Ústředního vytápění párou o nízkém tlaku. V letech 1928-1929 bylo k jevištní straně divadla přistavěno skladiště na rekvizity a kulisy. Od roku 1937 do roku 1939 byly opraveny podlahy, jeviště, opěrné zdi.

Největším zásahem bylo v roce 1956 přistavění vstupní části divadla, kam byla umístěna pokladna, bufet a šatna, čím se zvětšil i prostor balkonu a zvýšil počet sedadel. Při této rekonstrukci došlo i k opravě Ústředního topení. V následujících letech probíhaly další drobné opravy. K zásadní opravě došlo až v letech 1978-1979, kdy byla střecha pokryta plechovou krytinou, fasáda zasvítila novou barvou a změnil se i interiér. Do hlediště byla instalována čalouněná sedadla. Divadlo bylo čerstvě vymalováno, natřena okna a dveře, vyměněny tepelné rozvody a elektroinstalace, hlediště rozzářily dva zavěšené křišťálové lustry, vstupní halu pozvedl položený bílý mramor. K poslední opravě došlo koncem dubna 1998. I přes všechny potíže, jež divadlo provázely, má svou velkou a slavnou historii. Již program slavnostního otevření nové divadelní a koncertní budovy v Luhačovicích dával tušit, že se lázeňským hostům dostane kulturních zážitků vrchovatě. V sobotu 27.června 1908 se konala v novotou vonící budově slavnostní akademie. Slavnostní týdenní program pokračoval hrou Noc na Karlštejně, tituly Světa pán v županu, Jedenácté přikázání, Zvíkovský rarášek a dalšími. Lázeňské divadlo bylo na celou první sezónu zadáno umělecké divadelní družině Václava Chotěry. Na druhou sezónu do Luhačovic zavítalo věhlasné Švandovo Intimní divadlo, které mělo svou scénu v Praze na Smíchově. Celá herecká skupina se nastěhovala do letního sídla ve vile Valaška v Pražské čtvrti, která se stala domovem divadelních umělců i v dalších letech. Švandovo divadlo vystřídala divadelní společnost Aloise Janovského, která se uvedla 8.srpna 1909 Smetanovou operou Prodaná nevěsta, což bylo pro zdejší společnost obrovská událost.

Velký Úspěch společnost sklidila především s operetami. O rok později 32člená pražská Česká filharmonie s dirigentem Janem Elsnicem založila tradici symfonických koncertů pořádaných každou neděli v Lázeňském divadle. V letní sezóně bylo angažováno Národní divadlo v Brně. I další sezónu hrála představení Janovského divadelní společnost, rok na to ji vystřídal Jeřábkův činoherní soubor z Východočeského divadla, který do některých rolí obsazoval i místní ochotníky. V roce 1914 se v Lázeňském divadle objevili populární kabaretní umělci Červená sedma, jejichž jedno představení sledoval i spisovatel Eduard Bass. V červenci zde hostovala Hodrova divadelní společnost, později se k ní přidali členové činohry Národního divadla v Praze. V sezóně 1914 se opět objevila Jeřábkova divadelní společnost. V posledním roce války v červenci 1918 hrála v Lázeňském divadle činohra, opera a opereta Frídovy a Jeřábkovy divadelní společnosti. Kulturní historie divadla zaznamenala v období od jeho otevření až po vypuknutí světové války asi svou nejslavnější éru. Je třeba k ní připočíst řadu koncertů a nezapomenutelných vystoupení slavných virtuosů i později proslavených sólistů. Svým významem se k ní přiřazuje i pořádání porad Československé jednoty (1908-1938), na nichž se prohlubovalo vzájemné porozumění Čechů a Slováků. Časem se ve světě začala prosazovat kinematografie a i v Luhačovicích sílily tlaky pro rozvoj filmu. Proto se v červenci roku 1912 začalo v prostorách Lázeňského divadla promítat. Byl najat zkušený promítač z Vídně, který dvakrát týdně pouštěl na bílé plátno němé filmy. 10.května 1913 otevřel Jan Lukavský své Lázeňské kinematografické divadlo, které uvádělo filmy takřka každý den.

Není nic nového, že do Luhačovic jezdili za inspirací přední osobnosti z mnoha uměleckých oblastí. V roce 1903 přijel do Luhačovic Leoš Janáček, kterého lázeňské městečko tak učarovalo, že se tu vracel pravidelně až do roku 1928. V době první světové války byl hudební život v lázních utlumen. Česká filharmonie z Prahy se sem vrátila až v roce 1920. V srpnu roku 1921 zavítal do Luhačovic Janáčkův obdivovatel Bohuslav Martinů. Z mnoha dalších můžeme jmenovat třeba Vítězslava Nováka, Jaroslava Kociána, Rudolfa Firkušného nebo Josefa Suka, který zde dirigoval svou skladbu V nový život. Po Elsnicově odchodu sestavil orchestr z hudebníků hrajících v divadlech Antonín Kincl. V letech 1947 až 1949 koncertovala v Luhačovicích Moravská filharmonie z Olomouce. V roce 1946 byly poprvé pořádány Luhačovické hudební dny, které se pořádaly až do roku 1953. Na ně navázalo Mezinárodní hudební léto. Od roku 1991 se pořádá festival Janáček a Luhačovice. V Lázeňském divadle se v meziválečném a poválečném období nadále odehrávala divadelní představení, večery poezie s renomovanými recitátory, pěvecká vystoupení operních hvězd. Koncertní vystoupení se začala stěhovat spíše do Společenského domu a komorní a kabaretní vystoupení probíhala také přímo v barech a kavárnách lázeňských hotelů. Úspěchy v Luhačovicích sklízeli R.A. Dvorský se svými Melody Boys, Hugo Haas, Jramila Kurandová, Nataša Gollová, světoznámý ruský pěvec F.I. Šaljapin, Jan Werich, Vlasta Burian, Jára Pospíšil, Oldřich Nový, Ferenc Futurista.

Divadelní mÚzu ve 30. a 40. letech pravidelně reprezentovalo Olomoucké a Ostravské divadlo, občas doplněné scénou z Bratislavy. V Luhačovicích a okolí se i několikrát filmovalo. Počet vystoupení renomovaných scén časem klesal, to bouřlivěji byla vystoupení přijímána. V červenci roku 1965 byli diváci dojati francouzským milostným dramatem J.Racina Berenika, v němž excelovali umělci z Národního divadla v Praze jako Ladislav Boháč, Eduard Kohout, Miloslav Doležal, Vladimír Ráž, Jiřina Petrovická ad. V následujících letech až do dnes občas vystupovali v Lázeňském divadle členové Slováckého divadla z Uherského Hradiště. V roce 1968 ve hře Řechtačka Účinkoval kromě jiných Karel Effa a Hana Taplová. Mohlo je zastínit jen vystoupení jejich kolegů z činohry Národního divadla v Praze o měsíc později. Ve hře Honorace nehrál nikdo slavnější než Jaroslav Marvan, Ladislav Pešek a Jarmila Krulišová. O několik let později zdejší publikum zaujali František Filipovský, Libuše Havelková, Soběslav Sejk a další. V roce 1973 dokonce v divadle ožily původní loutky Matěje Kopeckého. Umělci hudebních a divadelních mÚz ať klasických či populárních žánrů sklízeli obdiv a byli odměňováni potleskem. Mnozí z nich se do Lázeňského divadla v Luhačovicích vracejí opakovaně již řadu let. Zpěvem divadlo zaplnili Hana hegerová, Jitka Zelenková, Petra Černocká, Josef Laufer, Pavel Novák, Hana a Petr Ulrychovi. Na besedy s populárními herci přijížděli Stella Zázvorková, Jiří Sovák, Věra Galatíková s Ladislavem Frejem, Carmen Mayerová s Petrem Kostkou, Jana Hlaváčková s LuÄŹkem Munzarem, Iva Janžurová i Josef Vinklář, stejně jako Marián Labuda, JÚlius Satinský a Ladislav Chudík, či Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. Na besedy jezdil i spisovatel František Kožík. Diváci vyslechli koncerty Felixe Slováčka nebo Ljuby Hermanové. Divácké zážitky znamenaly zpěvohry Národního divadla v Brně či vystoupení Moravského divadla z Olomouce. Do Luhačovic často jezdila i královna operety Pavla Břínková. Mezi časté lázeňské hosty patřili Josef Bek a Strýček Jedlička.