Tam v Údolí, kde už dávno neklape starý mlýn svou jednotvárnou píseň.
Tam už dnes jsou jenom stopy po bývalých hospodářích. Tam ale dále potůček bublá svoji píseň i ptáci zpívají svoje krásné melodie. Tam tam, ano právě tam žili tehdy tři loupežníci. Byli to utečenci z vojny, zarostlí až hrůza, opravdu hrůzostrašného vzhledu.
Jeden měl čepici placatou, druhý špičatou a ten třetí pánský klobouk. Mysleli si, jak se jim bude dobře dařit, ale skutek utek. Chodívali loupit daleko až na Slavičín, ale když bylo nejhůř, chodívali i na cestu přes Obětovou. Řemeslo však nic nevynášelo, už také proto, že bylo právě po dlouhé válce. Pruská vojska táhla krajem a ničila všechno, co jim přišlo do cesty. Vojáci loupili, drancovali, spálili kde jakou osadu a dědinu. Obchodníci ani neměli s čím obchodovat.
A tak se tři loupežníci rozhodli s těžkým srdcem, že se budou muset rozejít a začít pracovat, poctivě vydělávat penízky. Oni pořádně pracovat ani neuměli, ale co jim zbývalo, plácli si naposled do dlaní a rozešli se. Ten nejstarší Vincek nešel daleko. Pořádně se umyl, šel se ostříhat a mířil na Petrůvku. Hledal službu, jenže Petrůvka nebyla bohatá dědina a tak už se zdálo, že nepořídí. Nakonec však přece službu našel jen za trochu jídla a přespání.
Jen se Vincek v práci trochu okoukal, už přemýšlel, jak lacino přijít k penízkům, postavit si něco svého, takový mlýn by nebyl špatný. Nevěstu si už našel a o penízky obral nepozorného bohatého cestujícího v šenku. Sebral Andělku a šel dolů pod Petrůvku. Postavil si zde mlýn právě v místech, kde dříve loupežničil. Zájemců o mletí bylo dost, a tak si na nedostatek naříkat nemohl.
Přece jen se s ním časem stala veliká změna. Vincek začal být velice zlý, surový, celou rodinu bil a svoji ženu Andělku mlátil hlava nehlava. V mlynářově rodině začala vládnout hrůza, hotové peklo. Andělku brzy opustily síly a celá utrápená zemřela. Teprve nyní poznal, co v Andělce ztratil, jaká to byla výborná hospodyně. Nejmenší dceruška byla ještě v kolébce. Celé noci plakávala, až najednou spávala jako dudek. Říkalo se, že ji chodívala kolébat maminka a starší děti ji i viděli, jak hezky zpívala u kolébky.
To se ví, že Vincek tomu nevěřil, až jednou se v noci probudil a opravdu ji uviděl, jak kolébá dcerušku. Začal na ni křičet, ale ona zvedla varovně prst a a zahrozila na něho. Vincek popadl ve vzteku palici a hnal se na Andělku. Začal na ni tou palicí mávat a křičet jako pominutý. Říká se, že v tom okamžiku, kdy se palice dotkla Andělky, vyšlehl z ní blesk a tvrdě zasáhl Vincka. Ten spadl jako podťatý a zůstal nehnutě ležet. Děti na to všechno hleděly s hrůzou v očích. Andělka zmizela i s dceruškou a už ji nikdo neuviděl.
Vincek dopadl špatně, skoro vůbec nemohl chodit, ztratil sluch a byl němý. Chodil pak dům od domu a prosil o smilování, žebral, nikdo, kdo ho znal, mu však nepomohl, protože Vincek nikomu dobrem neoplácel. A tak to s ním šlo stále k horšímu a k horšímu a brzy zemřel. Do mlýna přišel nový mlynář, který si vzal za ženu nejstarší dceru Vinckovu, ale to už je jiná historie.