V životě člověka nebo místa jsou některé události, kterým říkáme klíčové nebo uzlové.
Jimi se končí, nebo začíná nová etapa, dochází k přelomu dosavadních zvyklostí, vznikají nové situace a předpoklady pro nové souvislosti. Každé výročí je kus minulosti, které přesahuje rámec svého vzniku a dotýká se více či méně přítomnosti a budoucnosti.
Před 100 a více lety žila převážná většina luhačovických občanů ve vesnici kolem zámku a panského statku. Na "slanou vodu" si chodili pěšinou do oblasti "Slanice" ( dnešní oblast lázní) k pramenům Vincentky, Janovky, Sirného pramene nebo "do hory" na Aloisku. Minerálky se používalo v domácnostech k popíjení nebo zadělávání knedlíků - šišek. Když v roce 1777 uveřejnil prof. dr. H. J. Crantz ve Vídni rozbor luhačovických minerálních vod a zjistil, že jsou silnější a mineralizovanější než tehdy známé a proslulé vody selterské, stala se luhačovická minerálka vyhledávanou vodou. Hlavními konzumenty byly v té době vinné sklepy, sklípky a hostince, protože vody prý zlepšovaly chuť k jídlu a čistily "rajbovaly" krev. Panští i soukromí povozníci, vodaři či špeditéři z Luhačovic rozváželi minerálku po širokém kraji na Moravě a na Slovensku, do Prešpurku, do Vídně a do Pešti.
Bylo to výnosné povolání, jedno ze zdrojů obživy a výdělku pro mnohé Luhačovjany, kteří do značné míry přispěli k popularizaci Luhačovic samotných. Hosté, kteří přijeli k luhačovickým pramenům, bydleli z počátku v pokojích u lidí v obci (vesnici), nebo v Jestřabském a Slanovodském mlýně na "Slanici". Kolem pramenů, které tehdy vytékaly volně do obezděných jímek, vznikaly postupně jednotlivé domy, domky a dřevěné kabiny. Bystrý potok Šťávnica (Horní Olšava) si svou přirozenou dravostí vyryl koryto bizarního průběhu, s ohyby a záhyby v místě nynějšího Lázeňského náměstí a teprve po roce 1855 , kdy byl jeho tok usměrněn, vznikly podmínky pro zástavbu přímo u pramenů Vincentky a Amandky. Tak byl postupně postaven lázeňský hostinec (Gasthaus) a budovy domky s nejrůznějšími jmény jako Soukenický dům, Staroněmecký dům, Janův dům, dále dům Vincencův, Stolařský a jiné. Dřevěné kabiny, koupelny a kloktány byly označeny jako lázně Židovské, Vincencovy, Eliščiny. U nových pavilónků Vincentky, Amandky a Janovky byly postaveny krátké kolonády a skladována lahví s minerální vodou.
Raritou byla stavba kravína (asi v místech dnešního Společenského domu), kam se na léto přiváděly a ustájovaly krávy z panského dvora z obce; čerstvě nadojené mléko se pak nalévalo za pár krejcarů lázeňským hostům do koflíků a pohárů. Kravín byl později přestavěn na čítárnu a jakési kulturní středisko, ve kterém hrála v roce 1905 dokonce Choděrova divadelní společnost. Všechny budovy a zařízení byly majetkem hraběcí rodiny, na jejichž pozemcích byly postaveny. Od r. 1800 jmenovali Serenyiové pro oblast "Slanice" vrchnostenského lékaře a správce. V roce 1885 byl prvním českým lékařem Dr. P. Picek.
Pokračovaní příště